Postavy
„Hrdinství je způsob smrti, nikoliv způsob života.“Gabriel Laub
Zde můžete najít stručný popis postav a jakých tažení se zúčastnili.
Adelheid Kranz
člověk (alchymistka )
Hráč: Olga
Adelheid působí dojmem ženy, která nikdy nedělá věci pouze z poloviny. Její přítomnost je tichá, ale přesto naléhavá. Snad je to tím upřeným, obezřetným pohledem, který člověk cítí v zádech jako pichlavé jehličky. Jeho neúprosnost není výhružkou, spíše zkoumavým zhodnocením. Jako by okolí podléhalo přesnému, neviditelnému měřítku, jehož stupnice zůstává ostatním skryta.
Vyrůstala v prostředí, kde se hodnota člověka neměřila nabubřelými slovy, ale schopností něco vytvořit, opravit nebo udržet v chodu. V Kranzově manufaktuře trvalých povrchů, známé také jako Zapečeťovna, stál v popředí ryzí materiál – látka chápaná jako stav, struktura a hranice mezi funkčností a rozpadem. Právě tato hranice se stala trvalým centrem její hloubavé pozornosti.
Z řemeslné práce v dílně se její zájem postupně vyčlenil do vlastní odnože alchymie. Sama ji označuje jako Ars Fixativa – disciplínu zaměřenou na stabilitu, ochranu a uchování. Nejde jen o konzervaci materiálů, ale i o snahu zachytit stav věcí v okamžiku, kdy jsou ještě celé. Zpomalit proces tak, aby přestal být synonymem zániku. Udržet strukturu tam, kde se jiní smiřují s jejím rozpadem. V jejím pojetí neexistuje proces, který by nebylo možné pochopit, rozebrat a alespoň teoreticky ovládnout. Zatímco se ve městě pokroku jiní zabývají novými postupy a vynálezy, ona zkoumá limity toho, co už existuje. A právě v prostředí neustálých proměn jí neunikají ani ty nejmenší odchylky.
Na první pohled může její strohá elegance — upravené, funkční šaty, vlasy stažené do pevného drdolu a rovný postoj — připomínat spíše úřednici než ženu z ušpiněné dílny. Tento dojem však klame. Její ruce bez zaváhání sahají do jakéhokoli materiálu, jako by rozdíl mezi látkami byl jen otázkou správného postupu, ne povahy. V dílně se pohybovala od raných dívčích let; ostatně byla otcem předurčena k jejímu převzetí. Prosadit si vlastní pozici mezi chvástavými řemeslníky, kteří jí výsadní postavení nikdy neodpouštěli, se pro ni stalo samozřejmostí. Nemusela se u toho předvádět – výsledky její důsledné práce byly nepopiratelné.
Proč se tedy metodická Adelheid nestala pevnou rukou rodinného podniku? Převážilo snad její zaujetí vlastním výzkumem nad pragmatickým řízením výroby? Nebo byla její neústupnost a uzavřenost v rozporu s rolí, která vyžaduje vyjednávání a kompromis? Možná se příliš rozšířila nespokojenost s její přehnanou mírou kontroly nebo klepy o tom, že její studie překračují hranice zdravé praxe.
Adelheid ovšem nevěří na náhody. Cesta, po které se vydala, není odbočkou, ale zaručeně vede k cíli.
Tažení: Mlhy Athemu
Bered
trpaslík (válečník)
Hráč: Kuba
Dětství
Když byl ještě trpasličí batole, barbaři ze severu ke konci Barbarských válek unesli jeho i jeho rodiče do otroctví. Našli ho místní a ujali se ho. Vyrostl u svých adoptivních rodičů Lilian a Torna (lidé).
Orn
Vesnice Orn byla převážně lidská, trpaslíky skoro nepotkal, proto byl okolím posmívaný a bránil se svojí odolností a silou, což mu částečně v dětství a dospívání pomohlo respektu.
Rodiče
Matka je ranhojička a porodní bába. Otec truhlář. Tam se mnohému přiučil. Více ho později zaujala práce u místního kováře. Tam se dal do učení. Ale neustále myslí na osvobození rodičů. Chce se proto učit boji a získat jmění a jméno a osvobodit nejen je. Mnoho lidí, trpaslíků i elfů vzali do otroctví, proto jeden cíl dosáhnout, aby království nebo kraj vytáhl proti barbarům a zkusil je osvobodit.
Vzhled
Bered ze vsi Orn, která se nachází na severozápad od Dainových hor, je trpaslík vychovaný lidmi. Proto je v něm více ze světa lidí, ale trpasličí nátura se nezapře.
Měří 120 coulů, široké trpasličí postavy, má hnědo-rudé vousy a vlasy a modré oči. Je zásadový, hrdý a snaží se pomáhat lidem kolem sebe.Tažení: Odkaz Černé Chiméry, Uhelná hora, Noc krve, Trh ve Velkobrodu
Bery
hobit (klerik)
Hráč: Kuba
Měří 102 coulů, má hnědé oči a kaštanově hnědé vlasy. Nosí bledě zelený plášť a hnědé nevýrazné oblečení, ale bývá vždy upravený. Je spíše tichý. Je ale veselé povahy, když může prožívat nové věci. Nemá stálé bydlení, cestuje po světě a většinou pomáhá svým nadáním k léčení kde může.
Tažení: ?
Cilka Doubravková
hobit (lupič)
Hráč: Michal
Dětství a dospívání
Cilka se narodila v početné hobití rodině Doubravkových roku 725, kde prožila šťastné dětství. Zatímco jejích devět sourozenců se sžilo s hobitím způsobem života bez problémů, ve zvídavé Cilce se vždy snoubila touha poznat svět a zažít dobrodružství. Už od malička byla na poměry hobitů "jiná".
Když jí bylo patnáct, zavítal do vsi potulný cirkus Hvězdná Fantazie. Pro místní šlo o velkou událost. Pro Cilku životní příležitost. Přestavení ji uchvátilo natolik, že se její rodiče (ke svému zděšení) dozvěděli, že má v úmyslu ocestovat pryč.
Život s potulným cirkusem
Následující léta byla pro Cilku divoká i poučná. Konečně poznávala velký svět, o kterém dosud jen slyšela. Nové kraje. Nová města. Noví lidé. A plno úžasných zážitků. Prožívala první velká dobrodružství i první lásky. A také první krádeže. Cirkus Hvězdná Fantazie totiž nebyl zrovna vzorem počestných občanů a principál si všiml, kolika talenty Cilka oplívá. Zasvědcení do skrytého života světáků brzy přineslo první ovoce.
Mimo klaunů, tanečnic, krotitelů zvěře a žonglérů byli součástí cirkusu také profesionální zloději a podvodníci. Cilka tak objevila své přednosti, jichž si dosud nebyla vědoma. Podvody i krádeže se staly jejím denním chlebem. Měla kvůli tomu výčitky? Možná. Trošku. Ale vzrušení z možnosti dopadení a radost z úspěchu všechny výčitky přebíjely. Nedělalo jí problém využívat ke klamu nejen hbité ruce, ale i svůj šarm, přirozenou krásu a výřečnost.
Navzdory "zdravé chamtivosti" a lásce ke zlatu a klnotům si ale vždy zachovala víru v dobro a lehké srdce. Nikdy totiž nezapomněla na svůj původ, šťastné děství a laskavé rodiče.
Ves Kámen a město Krompach
Nepříznivé okolnosti osudu, o kterých Cilka navzdory své otevřenosti nemluví, ji přiměly opustit kočovný život. Opustila cirkus a vydala se na mnohem nebezpečnější cestu. Cestu dobrodruha.Jednoho dne tak doputovala až do vesnice Kámen, kde potkala skupinu podivných dobrodruhů. Hraničáře Kirina a elfího klerika Avpága. Cilka měl v ten čas hluboko do kapsy a byla ochotná vzít jakoukoli práci. Doprovodit vůz se zbožím do Krompachu se zdálo jako snadný výdělek.
Zůstat s novou skupinou, byť podivnou, se zdálo jako lepší varianta než pokračovat samostatně. A tak se rozhodla zůstat v Krompachu a dál se živit jako žoldák. V průběhu následujících let si vytvořila k ostatním pouto, které by se dalo nazvat přátelstvím. A sama se ho snaží podporovat.
Cilka vyniká mrštností, výmluvností a optimistickou povahou. Na vše se snaží vidět něco dobrého a situace řešit pokud možno diplomaticky.
Vzhled
Cilka je průměrné hobití postavy a nejen na poměry hobitů velmi krásná. Snoubí se v ní přirozený nenucený půvab s šarmem, kterému není snadné odolat. Její široký úsměv dokáže zamotat hlavu nejdnomu mladíkovi.Má kulatou tvář a jasné nezvykle barevné oči (jedno je modré jako nebe, druhé hnědé jako hlína). Má dlouhé plavé vlasy jako zralé obilí. Nejraději je nosí ropuštěné, ale při cestování a do akce si je stahuje do drdolu.
Tažení: Kniha Ezargoth, Uhelná hora, Hon v bažině, Trh ve Velkobrodu
Herdek z kmene Sklátilů
Barbar (Čaroděj)
Hráč: Martin
Herdek se narodil daleko na severu, v nehostinných ledových pustinách, kde přežívají jen nejsilnější. Patřil ke kmeni Sklátilů, divokých barbarů, kteří uctívají sílu, čest a jednotu duše. Už od malička ale bylo jasné, že Herdek není obyčejné dítě.
Občas byl tichý a přemýšlivý – a jindy se změnil v šíleného, divokého bijce, který neměl slitování ani s vlastní krví.
Když mu bylo dvanáct, jeho druhé já – divoké, zuřivé, nezvladatelné – zabilo během rituálu dospělosti jednoho z členů kmene. Vyhnanství bylo nevyhnutelné. Ne proto, že by kmen Herdeka nenáviděl – ale proto, že se ho začal obávat. Kmenoví šamani tvrdili, že dvě duše v jednom těle jsou v jejich tradicích předzvěstí zkázy.
Když Herdek utekl z rodného severu, bylo mu teprve dvanáct zim. Vydal se na jih, veden jen instinktem a tušením, že někde existuje svět, kde síla není jedinou hodnotou. Dlouhé měsíce přežíval v divočině – spal pod stromy, lovil drobnou zvěř a schovával se před šelmami. Občas se v něm střídaly dvě mysli: jedna hledala teplo ohně a lidské slovo, druhá radila žít jako vlk.
Po téměř roce bloudění dorazil Herdek do města Boroskal, známého malou akademií mágů a písařů, která fungovala i jako sirotčinec pod názvem Svatoryn.
Vyhladovělý a zubožený byl Herdek chycen městskou hlídkou. Měli ho za toulavého sirotka nebo možná divokého zloděje. Místo vězení však skončil v péči starého mága Velimíra ze Svatorynu, který v něm poznal něco výjimečného – ne snad talent k magii, ale tichou rozervanost, jakou viděl kdysi u starých čarodějů, kteří přemohli svou vnitřní temnotu.
Velimír ze Svatorynu mu poskytl přístřeší a začal ho učit číst, psát a chápat svět prostřednictvím knih. Herdek měl nezvykle bystrou paměť – především jeho rozvážná osobnost se učila rychle. Runy, základy astronomie a magie živlů zvládl během několika let. Zatímco jiné děti se učily roky jedno kouzlo, Herdek byl schopen vyvolat ochranný magický štít už během druhého léta. Ne proto, že by v něm byla přirozená magie, ale protože jeho mysl byla neustále rozštěpená, část z ní hledala řád, jako obranu proti chaosu v sobě.
Velimír věděl, že Herdek potřebuje nejen klid mysli, ale i prostor pro vybití své divoké stránky. Doporučil mu starého válečníka Ronveka Drtilama, žoldáka ve výslužbě, který trénoval městskou hlídku.
Ronvek byl starý ranař se zjizvenou tváří a odporem ke kouzlům. Ale když viděl, jak Herdek bojuje bez bázně – a pak se uprostřed cvičení zastaví, jako by ho ovládl jiný muž, který zpochybňuje samotný smysl boje – rozhodl se ho učit. Ne ze soucitu. Ale protože poznal, že Herdek je zbraň bez pouzdra, která buď bude užitečná – nebo se otočí proti světu. Proto k němu přidělil svého nejlepšího muže zvaného Ventil, se kterým mohl trénovat od rána do večera.
Ve Svatorynské Akademii Herdek často působil jako podivný chráněnec mága a žoldáka zároveň. Někdy byl tichý jako knihovník, jindy vybuchl ve vzteku, který nedokázal vysvětlit. V noci ho trápily sny. Někdy šel do krčmy jako učenec, jindy ji opustil krvavý a vzteklý.
Město bylo jeho domovem patnáct let, ale nikdy se tam necítil být plně člověkem. Ani barbarem. Ani mágem.
Herdek jednoho dne opustil Boroskal– nebyl vyhnán, ale protože cítil, že v sobě stále nenašel rovnováhu. Svět venku ho stále volal. Toužil zjistit, proč má dvě duše, kde se vzaly a co bude jeho osudem. Putoval dále na jih a objevoval lidský svět.
Uběhlo dalších 15 let, Herdek stále žije mezi lidmi. Patnáct let mezi kamennými domy, trhy, přístavy, ale i na cestách. Zdokonalil se v užívání kouzel, ale také ve lhaní, vyjednávání, mlčení, když je třeba, a tasení zbraně rychleji než ti, co si myslí, že je už příliš starý.
Tažení:
Savelij Iskralov
člověk (zloděj )
Hráč: Olga
Objeví se zčistajasna, jako by ho přivál zbloudilý vítr, který za ním v mžiku zavane všechny stopy. „Savelij Iskralov, jméno mé,“ představí se s ladnou, téměř dvorskou úklonou a důvěrným úsměvem, jenž slibuje mnohem více než ve skutečnosti prozrazuje.
A vskutku – u Sávova představení si člověk nikdy nemůže být jistý, zda ho tenhle šarmantní mladík nevodí za nos už jen pouhým vyslovením svého vznešeně znějícího jména. Co je však nepopiratelné: Sáva nepochází ze zdejších sychravých krajů. Napovídá tomu jeho snědá pokožka a lehký, exotický přízvuk, který ovšem dokáže zahodit stejně snadno jako obnošený plášť. Pochází snad z bohatstvím oplývající Vardarie, kde slunce ani radovánky nikdy neuléhají ke spánku? Možná. V šumu tamního moře totiž leccos zanikne, a co nezanikne, to příliv spolehlivě odnese hluboko pod hladinu.
Kdyby se Savelije někdo zeptal na dětství, nejspíš by s gustem barvitě vylíčil úspěchy svého otce, váženého obchodníka s luxusním zbožím, který své rodině zajistil bezstarostný život v hedvábí. Jenže osud měl zkrátka jiné plány a Sáva je nyní zde, v cizí zemi, s kuší na zádech a dýkami poschovávanými v záhybech šatů tak důmyslně, že o nich ví jen on sám.
Osud je zkrátka šibal. Což se ovšem rozhodně nedá říct o Sávovi. Ten přece za všech okolností jedná s čistým srdcem a výhradně ve jménu všeobecného blaha! Tedy... až na drobné, zanedbatelné výstřelky, kdy se cizí mince jakýmsi kouzlem ocitnou v jeho vlastní kapse nebo když s nabídkou smíru přiletí i šipka do zad. Ale komu z nás se to občas nestane, že?
Sáva má neobyčejný dar vyhnout se všemu nebezpečnému, ať už jde o ostří nepřátelského meče nebo o nepohodlnou pravdu v toku řeči. Zatímco ostatní sledují jeho rty, on se zaměřuje na jejich slabosti, touhy a strach. Protože vědět, co druhý schovává v mysli, je občas užitečnější než vědět, co skrývá v dlaních. Své vytříbené akrobatické kousky si navíc osvojil i při svých hereckých vystoupeních, za která sklízel sladký potlesk. Proč ovšem stále hrát, i když publikum už dávno opustilo hlediště, světla zhasla a v zákulisí zůstaly jen chladné stíny?
Tažení: Hon v bažině, Střepy nyxalitu
„Magistr“ Quin Niberix Barnabi
gnóm (kouzelník)
Hráč: Michal
Quin pochází z jediného gnómského města v říši zvané Parograd. Jde o proslulé centrum mechaniků, strojů a vynálezů, jakými jsou například vzducholety poháněné párou. Gnómové často považují magii za nepředvídatelnou a nebezpečnou, protože se nedá správně změřit ani spočítat. Z toho důvodu byl magií nadaný Quin od narození outsiderem. Měl štěstí, když se ho v dospívání ukajla lidská kouzlenice, která ho naučila základům magie.
Jeho minulost je tajemstvím, včetně důvodu, proč putuje říší. Jisté je, že nepatří k nejpříjemnějším společníkům, jeho morálka je přinejmenším pochybná a má vůči "velký rasám" pohrdavý přístup.
V přístavním městě Athemu pomohl vyřešit záhadu s tajemnou mlhou, která sužovala město.
Tažení: Mlhy Athemu