Náboženství

„Náboženství se střídají, pivo a víno zůstávají.“Harvey Allen

Známá náboženství ve světě.

• 1. Hlavní bohové
• 2. Nižší bozi
• 3. Parawa
• 4. Zapomenutý bůh
• 5. Nyxara
• 6. ISIL
• 7. DREWA
• 8. BELLUR
• 9. Morok
• 10. Zrcadlová paní

• Hlavní bohové

  bůh stvořitel (symbol světla - hvězda) - Isil

  bůh ničitel - Perderos

  bůh země - Teris

  bůh ohně - Ignis

  bůh vody - Akvion

  bůh vzduchu - Éra

• Nižší bozi

  bohyně plodnosti - Férta - (země, voda)

  bohyně lesů - Dewa 

  bůh lovu - Venat - (země, vzduch)

  bohyně lásky a krásy - Sátia - (vzduch)

  bohyně řek a pramenů - Nyxara - (voda)

  bůh bouří a blesků - Mikár - (voda, oheň)

  bůh smrti - Télos - (oheň)

  bůh války - Bellur - (oheň)

  bohyně umění - Tékia - (voda, vzduch)

  bůh řemesel - Skáfos - (země, oheň)

  bůh cestování - Tropos - (země)

  pohanský bůžek gnómů - Mamet

  bůh tyranie, utrpení, vraždění - Morok

  bohyně skrytých pravd, vědění a chaosu - Zrcadlová paní

  bůh náhody, osudu, štěstí a rovnováhy - Zapomenutý bůh

• Parawa

  

  Stříbrovlasá poutnice, patronka vyhnanců a přeživších

  Parawa nevyžaduje monumentální svatostánky ze zlata a mramoru. Chrámem je jí širé nebe, střechou koruny stromů a zdmi obzor, který se s každým krokem posouvá dál. Je matkou všech, jejichž domovem se stala cesta – kočovníků, tuláků, námořníků, uprchlíků i těch, které společnost vytlačila na svůj úplný okraj. Její kult v sobě nese divokou touhu po svobodě. Možná proto bylo její uctívání v Zavoře tamními vládci tvrdě potlačováno. Svobodní lidé, kteří se nebojí vykročit do neznáma, se ovládají jen velmi těžko.

  Podoba a mýty

  Příběhy o Parawě nejsou vměstnané do tlustých knih. Předávají se především ústně, šeptem u skomírajících ohňů a během krátkých setkání na křižovatkách. Staré mýty ji popisují jako vznešenou ženu vystupující z bouřkových mračen. Její pleť září horkým bronzem, mohutné šaty divoce vlají ve vzdušných proudech a její vlasy mají barvu tekutého stříbra. Lehkým fouknutím do dlaně se Stříbrovlasé poutnici odjakživa posílá pozdrav a poděkování za to, že vás drží naživu.

  Symboly a posvátné barvy

  Stříbrné pírko a pták: Představují lehkost bytí, volnost a schopnost povznést se nad jakékoliv nebezpečí či mříže.

  Stříbrná nit: Symbolizuje neviditelné pouto, které k sobě váže všechny poutníky, a nitku osudu, jež se sice může zašmodrchat, ale dokud člověk kráčí, nikdy se nepřetrhne.

  Azurově modrá: Barva čistého, nekonečného nebe, které dává naději a svobodu.

  Pískově žlutá: Barva prachu cest, nekonečných mil a neúprosných kroků vpřed.

  Stříbrná: Barva jejích divokých vlasů a chladného měsíčního svitu, který jako jediný spolehlivě osvětluje stezky uprostřed temné noci.

  Parawiny schránky

  V krajích, kudy procházejí staré obchodní stezky a zapomenuté chodníčky, lze dodnes nalézt tichá svědectví její přítomnosti. Na rozcestích a nebezpečných úsecích stojí malé kamenné mohyly. Na jejich vrcholu bývá připevněna dřevěná schránka v podobě stříšky s vyřezaným symbolem ptáka. Těmto místům se říká Parawiny schránky. Poutníci, kteří mají zrovna příznivý vítr v zádech, v nich nechávají drobnosti – kousek sušeného masa, nit s jehlou, pár křesacích kamínků nebo zbloudilou minci. Nejde o oběť bohyni, ale o dar pro ty, co budou stejnou cestu šlapat po nich a kterým zrovna docházejí síly. Protože mezi vyhnanci platí jedno staré pravidlo: přeživší musí pomáhat přeživším.

• Zapomenutý bůh

  

  Symboly: řetěz s váhami na konci, zlatá koule

  Barva: světle zelená

  Význam: Náhoda, Osud, Štěstí a Rovnováha

  
  

  Dříve, než existoval čas, než se první hvězda ozvala v tichu stvoření, nadechl se Řád a Chaos vydechl.
  A mezi těmito dechy se zrodil On — bytost bez jména, Náhoda, která drží svět ve vzájemné rovnováze.

  Není tvůrcem ani ničitelem. Nevládne světlu, ani se nesklání před temnotou.
  Je tím, kdo stojí mezi – soudce, který nikdy nesoudí podle skutků, ale podle rovnováhy, již skutky naruší.

  Z mlhy prvotního ticha vystoupil, čtyřruký, s tělem spleteným do hadí spirály, z níž se valí kouř. Na ramenou těžký plášť, pod kápí dvě zelené oči planoucí jako lampy pravdy. Jeho hlas zní jako vzdálený hrom, co se směje. V jedné ruce drží váhy spravedlnosti, v druhé zlatou kouli, v níž se zrcadlí všechny možné cesty osudu. Váhy ani kouli nesmí nikdy pustit z rukou. Jinak by byla rovnováha narušena. Proto má další pár rukou, které jsou volné.

  Kdo ho spatří, cítí děs, ale děs je jen zkouškou. Neboť skutečná spravedlnost není ani laskavá, ani hrozivá. Je nevyhnutelná.

  Zapomenutý bůh nestaví chrámy, nepožaduje oběti a nemá kněze. Putuje světem v podobách, které si nikdo nepamatuje: tulák s roztrhanými šaty, skřet s křivým úsměvem, troll, co sedí u ohně a kazí náladu. Provokuje, rýpe, směje se a pozoruje. Ne aby zraňoval, ale aby zkoušel. Kdo se neurazí, kdo se s ním dokáže zasmát, ten prošel. Kdo selže, pozná zmatek, hanbu nebo smůlu a znovu se s ním setká, pokud přijde jeho čas.

  A tak mezi smrtelníky hledá ty, kteří jsou ochotni stát mezi mocí a zkázou. Ne hrdiny v lesklém brnění, ale ty, kteří umí zůstat stát, když se svět kolem hroutí. Všichni mají jedno společné: nejsou ani dobří, ani zlí. Jsou spravedliví. A jen těmto vyvoleným se bůh zjevuje ve své pravé podobě ve snech a vidinách: v plášti kouře, s očima jako oheň v mlze, s hlasem, který zní jako vzdálený hrom. Mohutný a silný.

  Nikdo ho neuctívá jménem, a přesto k němu mluví každý:
  v každém povzdechu „To byla náhoda,“
  v každém hořkém „Proč právě já?“
  v každém šepotu „To je osud.“
  To vše jsou jeho modlitby.

   Někdy se však svět nakloní příliš. A tehdy se z mlhy zvedne plášť, vzduch ztěžkne vůní vzpomínek (u někoho čerstvě posečená tráva, vůně domácího chleba či nařezaného dřeva, ale i pach ohně a smrti), v dáli zabliká zelené světlo, a pak se stane něco nepravděpodobného: hrací kostka padne třikrát po sobě na šestku, most, který měl spadnout, vydrží ještě jeden krok, oštěp, který měl minout, zasáhne cíl.

  A Osud se usměje. Není to zázrak, není to dar. Je to rovnováha, která se znovu narovnala.

  Když bohové vedli své války a svět se otřásal, zapomenutý bůh stál stranou. Nikomu neslíbil spojenectví, a přece ho měl – s těmi, kdo chápali cyklus věcí. Bohyně Plodnosti, která z mrtvého činí živé, a Bůh Smrti, který z živého činí klid. Tři odlišné cesty, a přece jedna rovnováha.

  A tak se Zapomenutý Bůh dál směje mezi světy. Tichý, neviděný, přítomný v každé náhodě. Až jednou, až se váhy zlomí a zlatá koule rozzáří, vrátí se — ne s armádou, ne s hněvem, ale se smíchem, který rozhodne o všem.

• Nyxara

  

  Symboly: pramen, řeka, bílý leknín, spirála
  Barvy: odstíny modré a bílá
  Význam: soucit, léčení, dobro, život
  Náboženství: Řád Pramene
  Hlavní místo uctívání: Calingor

  „Ticho léčí hlouběji než slova.“

  Nyxara je dcerou boha Akviona. Její otec jí svěřil vládu nad řekami, vodopády a mlhou. Nyxara patří mezi nižší bohy, ale její vliv je patrný napříč celou říší. V každém větším městě, kterým protéká řeka, lze najít jejích svatyni. I lidé na vsích se k ní často modlí. Padne-li na kraj mlha, lidé prosí Nyxaru, aby ji rozehnala. Nyxara je v jádru tichá a mírumilovná bohyně, která je nápomocná potřebným. Žehná životu a obrodě, kterou voda přináší půdě i lidem.

  „Voda omývá tělo. Soucit omývá duši.“

  Povaha
  Nyxara má v jádru mírnou a pečující povahu. Ale stejně jako dokáže být vodní živel klidný, umí se i rozbouřit. Díky tomu je zmítána mezi dualitou pečující bohyně a divokou nespoutanou silou. Těm, kteří přicházejí v míru, přináší požehnání a tichou léčbu. Ti, kteří ubližují vodám a jejím věřícím, poznají hněv vodního živlu.

  „Nech bolest odtéct.“
  

  Podoba
  Nyxara je popisována jako nadpozemsky půvabná mladá žena, zahalená do jemného třpytu vodní pěny a stříbřitých kapek. Její dlouhé bílé vlasy se vlní jako proud klidné řeky. Na čele jí spočívá koruna spletená z křehkých vodních listů. Pleť má hladkou a světlou jako leštěná perleť, zatímco její oči vyzařují tichou moudrost a klid. Její šat z šupin se leskne jako azurové stříbro. Každý její pohyb je ladný a plynulý, připomínající tanec vody mezi kameny. V její kráse se snoubí laskavá něha životodárných vod s nespoutanou silou bouřlivých vln.

  Místo v pantheonu
  Nyxara se obyčejně neplete do svárů jiných bohů. Milejší jí jsou smrtelníci. Zejména oceňuje dobrotu a nezištnou pomoc. Zůstat nestranná nejde ale vždy. Je-li potřeba, její řád se vždy staví na stranu života a dobra. Díky tomu je v opozici s Temnými silami (Morok) a bohy, kteří přinášejí utrpení a destrukci (Bellur). Blízká jsou jí božstvo přírody jako je například Drewa.
  
  

  Řád Pramene a Tiché svatyně

  Klášter má desítky štíhlých sloupů, které vypadají, jako by vyrůstají přímo z vodní plochy a byly součástí skalní stěny. Mezi nimi se neustále vznáší jemná, průzračná mlha a propůjčuje místu éterický vzhled. Mlha se prolíná s kapající vodou z nesčetných drobných kaskád a vodních stěn.

  Vstup do kláštera je uměleckým dílem sám o sobě. Elegantní brána s vyřezávanými motivy lotosových květů, osázených drobnými safíry, které se lesknou jako kapky rosy. Po stranách brány padá kaskády malých vodopádů. Voda dopadá na zvláštní kovové útvary připomínající obří ulity šneků, které vytvářejí dojem tichého zpěvu.

  Nyxaře jsou zasvěcené tzv. Tiché svatyně, které jsou často zbudované u jezer, řek nebo u horských pramenů. Nejznámějším je Mlžný klášter v Calingoru. Tato posvátná místa jsou protkána vodními nádržemi, fontánami, tichem a motlitbou. Řád má pouze ženské členky, které nemají vlastní rodiny. Muži nejsou přijímáni. Běžný lid je nazývá Vodokněžky. Kněžky často používají vodní magii k léčení a péči o nemocné a zraněné.

  „Léčivé ruce jsou vzácnější než ostré čepele.“

  Struktura řádu:
  

  Velekněžka:
  Duchovní vůdkyně svatyní, které jsou údajně schopné rozmlouvat s bohyní. Jejich život je zcela oddán Nyxaře, což prokazují symbolickým vyříznutím jazyka. Nejedná se o trest, ale nejvyšší formu přijetí – ticho je nejhlubší symbol víry. Při rituálu nesmí adeptka na velekněžku vydat ani hlásku, jinak není hodna této pozice.
  

  Akolytky a sestry:
  Léčitelky a mystičky, které ovládají rituální vodní magii. Užívají ji k lečení nemocí i zranění. Mezi jejich vysoké umění patří rovněž ovládání duchů vod, elemntálů zvaných Undiny.

  Strážkyně ticha:
  Ačkoli je řád mírumilovný, není bezzubý. Strážkyně ticha jsou bojovnice, které chrání klášter a věřící. Patří mezi ně kleričky a válečnice oddané Nyxaře a své víře.

• ISIL

  

  Symbol:  zlatá hvězda
  Barvy: zlato
  Význam: dobro, řád, civilizace
  Náboženství: Církev světla

  „Každý z nás v sobě nese jiskru prvního světla.“

  Víra v Isila je v králoství hlavním náboženstvím a jeho učení prostupuje politikou, kulturou i každodenním životem. Isil je uctíván jako Nejvyšší stvořitel, který z jasné hvězdy přinesl světlo do prázdnoty a z něj utvořil svět i ostatní bohy.

  Jeho symbolem je zářící sluneční hvězda, často zobrazovaná jako zlatý kotouč s paprsky, které zahřívají a očišťují. Věřící ho vnímají jako zdroj života, řádu a pravdy, zatímco temnota je chápána jako odklon od jeho vůle. Církev Isila je rozsáhlá, bohatá a silně organizovaná instituce. Její chrámy jsou monumentální stavby z bílého kamene a zlata, často stavěné na vyvýšených místech, aby „byly blíže slunci“.

  Kněžstvo:
  Isilovi služebníci tvoří hierarchický řád – od prostých akolytů přes sluneční kněze až po vysoké lumináry, kteří spravují celé regiony. Církev vlastní značné majetky, půdu i politický vliv a často funguje jako prostředník mezi šlechtou a lidem. V některých městech je její slovo téměř rovnocenné světské moci. Náboženský řád klade důraz na čistotu, pravdu a „osvícené jednání“. Denní modlitby se konají při východu a západu slunce, kdy věřící zdraví Isila jako příchod a odchod jeho světla.

  Neexistuje tma, kterou by  božské světlo Isila nedokázalo odehnat pryč.
  - úryvek z Knihy Světla

  Svátky:
  Mezi nejdůležitější svátky patří Den Prvního Světla, kdy se připomíná stvoření světa, a Sluneční konvergence, období letního vrcholu, kdy se konají velké procesí, očistné rituály a veřejné přísahy věrnosti.

  Světlo je pro církev posvátné – lampy v chrámech nikdy nezhasínají. Víra zároveň není jen duchovní, ale i společenský nástroj. Kněží Isila často působí jako soudci, učitelé i léčitelé a jejich autorita je vnímána jako odraz božského řádu na zemi. Přestože církev hlásá harmonii a osvícení, její moc může být i nástrojem kontroly – Isilovi kněží otevřeně vystupují proti pantheonu Temných bohů a jejich ucítívání považují za zvrhlost a kacířství, které se trestá upálením. V očích věřících je však Isil především ochráncem, který drží svět pohromadě a každý den znovu přináší světlo proti temnotě chaosu.

  Modlitba při východu slunce:
  „Isile, Otče světla a Stvořiteli, děkujeme za nový den. Osvěť naše kroky, upevni naše srdce v pravdě a chraň nás před temnotou uvnitř i kolem nás. Ať jsme hodni světla, které nám daruješ.“

• DREWA

  

  Symboly: jelen, vlk, dub
  Barvy: zelená a hnědá
  Význam: neutralita, přírodní síla, svoboda

  "Les není tvůj domov. Jsi jen host.“

  Drewa je bohyní lesů, divoké zvěře a přírodní magie. Bývá nazývána Paní hvozdů. Je dcerou boha země Terise a její kult je rozšířen po celém království. Zejména v zalesněných krajích, kde hvozdy dosud zůstávají divoké. Nejčastěji ji uctívají lidé žijící daleko od civilizace, obchodních cest a velkých měst.

  Říká se, že Drewa je divoká jako sama příroda. O civilizaci nejeví zájem; s výjimkou těch, kdo s přírodou žijí v souladu. Lovčí, průzkumníci, zvědové a bylinkáři ji považují za svou patronku. Druidské kruhy a hraničáři za strážkyni hranice mezi civilizací a divočinou. Tito lidé věří, že její přítomnost lze vycítit ve stopách zvěře, v šumění korun stromů nebo ve zpěvu ptáků.

  Drewa je považována za Panenskou bohyni, která chrání  magická stvoření lesů jako jsou rusalky, dryády nebo víly.

  Zákony lesa
  Drewa vyžaduje úctu k zákonům lesa, které jsou starší než všechna království i lidská paměť. Za hřích je považováno zabíjení březích zvířat nebo mláďat, neboť tím člověk ničí budoucnost přírody. Stejně tak je zakázáno kácet prastaré či posvátné stromy, v nichž přebývá ozvěna dávné paměti. Lov pro zábavu, kruté zabíjení nebo hromadění trofejí bohyně trestá. Neodpustitelným proviněním je úmyslné vypalování lesů a bezohledné ničení divočiny.

  Nejstarším zákonem tak zůstává prosté pravidlo: "Člověk si smí vzít jen tolik, kolik skutečně potřebuje." Kdo poruší rovnováhu lesa z pýchy, chamtivosti či krutosti, přivolává na sebe hněv hvozdu.
  

  Lov proto nepovažuje za zlo samo o sobě, pokud je v souladu s přírodou. Mnozí lovčí jí přinášejí oběti a modlitby. Stejný zákon platí pro dřevorubce a uhlíře.
  
  „Paní hvozdů, požehnej mému šípu. Ať nevezmu více, než potřebuji. Ať netrpí kořist zbytečně. Ať krev vrátí lesu to, co les daroval mně. Až přijde můj čas, přijmi i mne do svých kořenů.“
  - motlitba k Drewě

  Povaha bohyně
  Drewa má živelnou a divokou povahu, která bývá v některých příbězích až krutá. Známý je příběh o lovci, jenž v lese spatřil bohyni nahou při koupeli v jezírku. Místo aby odvrátil zrak, ukryl se v křoví a tajně ji pozoroval. Drewa jej za troufalost proměnila v jelena, načež ho vlastní psi roztrhali na kusy. Některé věci totiž nejsou určeny očím smrtelníků.

  Jiná legenda hovoří o pyšné královně, která nechala pro své děti ulovit medvědí mláďata, aby z kožešin nechala ušít pláště. K tomu se rouhala tvrzením, že se o své potomky stará lépe než samotná bohyně. Tím Drewu rozhněvala natolik, že děti královny zabila.

  Ať už jsou tyto příběhy pravdivé či nikoliv, odrážejí povahu Paní hvozdů — hrdou, nezávislou a nebezpečnou.

  „Příroda nezná slitování. Jen rovnováhu.“

  Roční období
  Drewa na sebe umí brát mnoho podob zvířat — vlka,  hada, jelena, medvěda či ptáka. Někdy však kráčí světem i v lidském těle. Na jaře se zjevuje jako mladá dívka s věncem květin ve vlasech, v létě jako lesní královna, na podzim jako lovkyně a v zimě jako seschlá stařena.

  "Les nedělí tvory na vznešené a nízké.“
  - druidské moudro

  Svatyně a uctívání
  Jejími svatyněmi jsou samotné lesy — místa, kde mezi lidmi a divokou přírodou vzniká pradávná smlouva. Kruhy prastarých stromů, napajedla zvěře nebo osamělý dub pamatující staletí; tam všude lze vycítit přítomnost lesní bohyně.

  Věřící jí nestaví chrámy ani nesepisují dlouhé modlitby. O nic z toho bohyně nestojí. Místo toho lidé přinášejí obětiny k prastarým dubům. Lovci po úspěšném honu nechávají první kus masa divé zvěři, dřevorubci před pokácením stromu pronášejí prosbu o svolení. Druidové a hraničáři pořádají během slunovratů noční obřady v hlubokých hvozdech, při nichž zapalují ohně a tančí ve zvířecích maskách.

  "Pod korunami stromů Paní hvozdu vždy pozoruje a naslouchá."

  Svátky a obřady
  V průběhu roku slaví věřící několik svátků spojených s proměnami přírody. Na jaře se koná Probuzení lesa — vesničané vyrážejí do hvozdů, aby přivítali návrat života po dlouhé zimě. Zdobí stromy stuhami, věnci z květin a nechávají v lese drobné obětiny v podobě medu či bylin.

  Na podzim přichází Velký lov, nejvýznamnější svátek. Lovčí vyrážejí do lesů, aby ulovili silné a důstojné zvíře, jehož maso je symbolicky rozděleno mezi celou komunitu. Část úlovku vždy náleží bohyni jako dar. Lov není oslavou, ale vyjádřením vděčnosti za vše, co Drewa lidem poskytuje; a také připomínkou pradávné smlouvy mezi člověkem a divočinou.

  Zvláštní význam mají obřady První krve. Mladí hraničáři si potřou těla krví uloveného zvířete a skládají přísahu, že nikdy nebudou zabíjet z chamtivosti, pýchy ani pro zábavu.

  Místo v pantheonu
  Drewa bývá považována za samotářku, která se jen zřídka zapojuje do nebeských sporů. Většinou jen mlčky přihlíží. Pokud však některý z bohů nebo jejich smrtelných avatarů naruší prastarý řád lesa, bývá nemilosrdná.

  Nejbližší vztah má ke svému otci Terisovi. Blízká jsou jí též božstva spojená s vodou jako je například Nyxara. Chladný vztah mívá k bohům civilizace (Tákie a Skáfos). Ohnivá božstva pak vnímá jako ohrožení. Oheň je totiž síla, která dokáže během jediné noci zničit les rostoucí po staletí.

• BELLUR

  

  Barva: ocelová, temně rudá
  Symboly: sekera, krvavý měsíc, ohnivé oči, železný kruh, pes
  Význam: válka, odvaha, přísaha, vítězství

  Válka odhaluje pravdu, kterou mír skrývá.

  Bellur je bohem války, krveprolití a nezlomné vůle. Tam, kde se střetávají armády, kde duní bubny a kde se země barví krví padlých, tam je přítomna jeho moc. Není bohem strategie ani spravedlnosti. Nezajímá ho, kdo má pravdu a kdo se mýlí. Zajímá ho pouze samotný konflikt, odvaha postavit se nepříteli tváří v tvář a síla vůle zvítězit navzdory bolesti, strachu a smrti.

  Jeho otcem je bůh ohně Ignis. Je patronem válečníků, žoldnéřů, dobyvatelů i hrdinů, kteří neohroženě vyrážejí do boje. Jeho věřící tvrdí, že právě v bitvě člověk odhaluje svou skutečnou podstatu. Strach, čest, nenávist, odvaha i zoufalství se v jediném okamžiku promění v syrovou pravdu, kterou nelze skrýt za slovy ani lží.

  Odvaha je silnější než ocel.

  Přesto Bellur nepatří mezi milované bohy. Většina lidí jej respektuje spíš ze strachu než z oddanosti. Jeho požehnání totiž bývá stejně nebezpečné jako jeho hněv. Bellur dává sílu bojovat, ale nikdy nezaručuje přežití. Jeho přízeň může proměnit obyčejného vojáka v legendárního hrdinu, stejně snadno však může přivést celé armády do krvavého šílenství. Říká se, že Bellur miluje vítězství, ale nezajímá se o cenu, kterou za ni smrtelníci platí.

  Věřící kultu Bellura
  Mezi jeho stoupence patří profesionální jednotky armád, berserkové a dobyvatelé. Slib pronesený před Bellurovým oltářem je posvátný a jeho porušení je těžká urážka. Mnozí válečníci před bitvou skládají přísahy pomsty nebo věrnosti. Bellur neodpouští zbabělost ani zradu. V jeho očích je lepší zemřít se zbraní v ruce než žít s hanbou člověka, který opustil své druhy. Většina sedláků má z Bellura strach. Když se objeví kleričky Nyxary, přináší léčení. Když přijdou stoupenci Isila, nesou požehnání. Když přijde kněz Bellura, většinou to znamená, že někde brzy poteče krev.

  Na bojišti jsou si všichni rovni.

  Uctívání Bellura
  Bellurovy svatyně se nacházejí v pevnostech a kasárnách. Jeho oltáře poblíž míst, kde byly svedeny bitvy. Tvoří je kamenné hranoly potřísněné krví obětních zvířat, zbraně padlých válečníků a prapory poražených nepřátel. Jeho kněží bývají veteráni, kteří sami poznali hrůzy války a nesou na těle jizvy jako znamení své víry. Mnozí z nich slouží jako kaplani armád a doprovázejí vojáky do boje.

  Podoba
  Bellur je často zobrazován jako mohutný válečník ve zbroji potřísněné krví. Vous i vlasy má černé a rozcuchané, jako by právě vyšel z bitvy. Jeho tělo pokrývají staré jizvy – ale pouze zepředu. Na zádech nemá žádnou (symbol, že nikdy neustupuje z boje). V jedné ruce drží mohutnou válečnou sekeru a ve druhé železné kruhy přísahy. Jeho oči planou divokým ohněm.

  Po jeho boku kráčí obrovský černý pes jménem Karn, sběrač duší padlých. Říká se, že obchází bojiště a hledá válečníky, kteří zemřeli se ctí. Jejich duše odvádí do Bellurovy Síně, zatímco zbabělce ponechává napospas temnotě. Nad Bellurovou hlavou bývá často zobrazováno krvavý měsíc, symbol vítězství vykoupeného obětí. Kolem něj krouží havrani, kteří jsou považováni za svědky všech přísah pronesených před bitvou.
  
  Vítězství není konec cesty, ale důkaz, že cesta stála za to.
  - moudro Běllurových kněžích
  
  Povaha
  Bellur je vášnivý a prudký bůh. Nezná klid ani trpělivost. Jeho podstatou je konflikt. Nenávidí stagnaci, pohodlí a nerozhodnost. Věří, že teprve pod tlakem boje člověk ukáže, kým skutečně je.

  Je nebezpečný, ale ne zlovolný. Nechce svět zotročit jako Morok. Válka je pro něj prostředek, kterým se odhaluje charakter a získává sláva. Utrpení ho samo o sobě netěší, považuje ho za nevyhnutelnou cenu. Když armády pochodují do války, Bellur nevidí vdovy, sirotky ani spálená pole. Vidí odvahu, oběť, slávu a střet vůlí.

  Jeho největší ctností je odvaha. Miluje lidi, kteří jednají rozhodně, riskují a jsou ochotni položit život za svou věc. Může požehnat jak hrdinnému obránci vlasti, tak bezohlednému dobyvateli. Nejvíc pohrdá zbabělostí. Člověk, který uteče z boje, je v jeho očích zatracen. Poražený alespoň našel odvahu postavit se osudu.

  Zbabělec si dnes zachrání život, ale čest ztratí navždy.

  Bellur není moudrý bůh. Není filozof ani vládce. Je nespoutanou silou. Často jedná impulzivně a nechává se strhnout emocemi. V legendách se vypráví, že mnohé války začaly proto, že Bellur pošeptal oběma stranám stejnou myšlenku: „Zůstaň v odvaze a vítězství je tvé.“

  Síň Rudého měsíce
  Bellurova říše leží pod věčně rudým nebem, kde září krvavý měsíc, který nikdy nezapadá. Uvnitř zní hromový smích, zpěv a rachot korbelů. Dlouhé stoly se prohýbají pod jídlem a silným pivem. Padlí válečníci zde sedí bok po boku, přátelé i nepřátelé. Staré křivdy zůstaly na bojišti. Vyprávějí si příběhy svých bitev, chlubí se svými činy a připomínají si padlé druhy.

  Místo v pantheonu
  Bohové s mírnou povahou se obávají Bellurovi divokosti. Vědí, že jeho přítomnost může být zhoubná. Ti moudřejší se ho snaží držet v rovnováze, aby příliš nesklouzl. Temní bohové považují Bellura za užitečnou sílu, kterou potřebují. Snaží se ho oklamat či postrčit směrem, který vyhovuje jejich plánům – a bohužel se jim to často daří.

• Morok

  

  Symboly: krev, okovy, řetězy
  Barva: Rudá a černá
  Význam: zlo, tyranie, utrpení

  Silný vládne. Slabý slouží.

  Morok je zvrcený bůh tyranie, lží, utrpení a nenávisti. Patří k nejobávanějším bytostem panteonu Temných bohů, protože je synem prapůvodního zla: Ničitele Perderose. Díky tomu má na svět smrtelníků významný dopad. Je zván: Vládce Okovů a Princ tyranie. Jeho ideál je absolutní nadvláda. Jeho snem je zničení všech ostatních bohů, aby mohl vládnout celému světu.

  Věrnost se měří krví a strach je nejčistší forma úcty.

  Je ztělesněním přízemního zla a zvířecí agrese lidí - tyranie, brutalita, vražda, znásilnění apd. Po svých věřících vyžaduje absolutní oddanost a často je tyranizuje pro své potěšení. Obecně je známo, že láká surovce, tyrany, zvrhlíky a všeobecně pokřivené lidi, kterým propůjčuje moc, kterou lze manifestovat v lidské sféře bytí. 
  
  "Nakonec všichni pokleknou."
  - heslo z kultictické knihy Krve a okovů

  Uctívání Moroka
  Následovníci této víry jsou obecně nazíváni Morokové. Typicky pokřivení ctižádostivci, vyšinutí lidé, dobyvatelé a ti, kdo hledají moc a autoritu skrze sílu a útlak. Kult Moroka je přísně hierarchický a vojensky organizovaný. Přízeň Moroka se projevuje službou a rituálním mučením, nebo krvavými oběťmi. Ideální svět dle Moroka je svět bez svobodné vůle, kde nikdo nezpochybňuje jeho rozkazy a vše je přesně podle jeho diktátu.
  

  „Nenávist je největší dar, který náš Pán věnoval smrtelníkům."
  - citát z temné mše kultistů Moroka

  Kult Moroka je natolik brutální a zvrácený, že je obecně všemi inteligentními rasami zavrhován, odsuzován a často pronásledován. Morokové operují v utajení. Oficiálně nemají chrámy ani okázalé svatyně. Skrývají se mimo oči zvědavců, scházejí se v tajných lóžích velkých měst, nebo v opuštěných pevnostech na okraji civilizace. Všude tam, kde mají přístup k moci a skrze intriky přebírají vliv. Kultistem může být obyčejný pouliční vrah stejně jako mocný šlechtic, klerik nebo čaroděj. Tyto osoby navenek uctívají běžné bohy, aby skryly skutečnou podstatu svého zvráceného nitra. Členi víry často provází rituální sebepoškozování - pokud jsou ve veřejných pozicích a v utajení, je poškozování provedeno tak, aby ho před lidmi utajili pod šaty - záda, břicho, stehna apd.
  

  „Svoboda je lež, kterou si vyprávějí slaboši. Jediné, co určuje zákon je síla.“
  
  Spojenci Moroků
  Častými uctívači Moroka jsou primitivnější a méně inteligentní rasy, které mají potenciál k násilí a zuřivosti, jako jsou například skřeti, kobaldi, hobgoblini, divocí obři, atd. Kultisté často tyto rasy verbují pro své vlastní účely a užívají je jako brutální sílu ve svých plánech.

  Další uctívači Temných bohů
  Přestože jsou Morkové v opozici i k jiným temným silám, v případě potřeby jsou ochotni se spojit s dalšími sektami a zlými bytostmi, aby dosáhli svých cílů. Tato spojenectví jsou však nestálá a málokdy vydrží dlouho.

  Na světě není nic opojnějšího než pomsta. Hlava za hlavu! 
  
  Místo v pantheonu
  Morok v hierarchii stojí nad většinou ostatních božstev temnoty, která představují spíše jen dílčí aspekty zla. Jeho zvrácená filozofie je aktivní hrozbou pro celý božský řád.

  Ostatní bohové na něj pohlížejí jako na destabilizující anomálii. S ohledem na fakt, že usiluje o podrobení všeho - nejen smrtelníků ale i bohů - mnozí s ním vedou nekonečnou válku, která nemá jasného vítěze ani konce.

• Zrcadlová paní

  

  Symboly: sova, zrcadlo, maska
  Barva: Temně fialová
  Význam: poznání, popření duality světa, chaos, skryté pravdy

  „Pochybuj o všem - zejména o sobě.“

  Teologové a mystici se zmiňují v textech o bohyni, která je skrytá, nenápadná a téměř neviděná, ale přesto výjimečně mocná. Její pravé jméno je tajné. Znají ho pouze zasvěcení. Služebníci této bohyně nikdy nahlas nevysloví její pravé jméno - je posvátné a určené jen věřícím uším.

  V naučných textech ji nazývají různě: Rebelka mezi všemi bohy. Mistryně skrytých pravd. Zrcadlová paní.

  Tato bohyně stojí na okraji pantheonu. Ne snad proto, že by byla slabá. Naopak, učenci se shodují, že patří mezi velmi mocné bohy, ale její přístup je subtilní, skrytý a zneklidňuje ostatní bohy – především ty, kteří trvají na absolutní poslušnosti (Morok) a jasném postoji světla (Isil), nebo ti, kteří chtějí udržovat rovnováhu (Drewa a Zapomenutý bůh). Pro tyto bohy je Zrcadlová paní nebezpečná, protože popírá dualitu dobra a zla.

  Někteří mudrci se domnívají, že Zrcadlová paní byla kdysi smrtelnou ženou, která se pokusila ovládnout samotný osud. A byla povznesena. Ať už jde o smyšelnku nebo pravdu, je to komplikovaná a často nepochopená bytost. Nemá totiž k řádu božstev respekt jako většina ostatních bohů. Testuje ho. Podrobuje zkouškám. Chce odhalit pravou podstatu existence všeho - bez ohledu na to, zda tím zbortí svět nebo celé universum.

  Trpělivost je hořká, ale její ovoce je sladké.

  Bez zjevného řádu
  Pro většinu lidí je její přístup nesrozumitelný a občas i amorální. Z toho důvodu není její víra rozšířená a běžně se o její existenci neví.

  Zrcadlové paní nemá okázalé chrámy plné zpěvu ani zástupy kněžích. Místem jejího uctíván jsou tiché knihovny v magických věžích, podzemní salony, kde se bádá a pracuje, laboratoře alchymistů a věštírny. Její uctívači často svou víru udržují v utajení, kvůli nepřátelům, kterých má Zrcadlová paní všude po světě dost.

  „Poznání nemá morálku.“

  Zrcadlová paní není božskou matkou a nevede své věřící za ruku – provází ji klam, dilema, zrcadlení a chaos, aby přinutila duši smrtelníků dozrát. Nechává své věřící, aby si poradili sami, protože v tom vidí růst, díky kterému se mohou stát skutečnými velikány.

  „Nehledej odpovědi. Hledej otázky.“

  Její věřícími bývají nejčastěji:
  Diplomaté a špehové, pro které je slovo silnější než meč.   Alchymisté, kteří bádají po pravdě bez ohledu na morálku. Klerici hledající ve své víře hlubší podstatu světa.  Kouzelníci, které víc než starost o ostatní zajímá podstata magie. Siccové a šedé eminence využívající klam, přetvářku a bodání do zad naproti přímé konfrontaci.

  Ty, kteří udrží víru v Zrcadlovou paní pevnou a nezaleknou, odměňuje bohyně nanejvýš štědře. Stávají se jejími avatary - mocnými bytostmi, na jejichž činy bude historie pamatovat ještě dlouho poté, co se jejich kosti promění v prach.

  Mlčení chrání více než tisíc slov.

  Modlitba Zrcadlové paní:
  „Paní zrcadel, ukaž mi lež, které věřím. Dej mi odvahu pohlédnout na sebe bez závoje. Veď mé kroky skrze chaos poznání."